Jak na tom budou farmáři po roce 2013

     
V roce 2013 končí v Evropské unii rozpočtová a plánovací sedmiletka. Asi každý ví, že náklady na společnou zemědělskou politiku, tedy zejména dotace směřující na venkov, spotřebují významnou část, přibližně 40 %, společného evropského rozpočtu. Je to sice spíše důsledek toho, že se unie za desetiletí své existence zatím dohodla na jediné společné politice, a to právě na zemědělské, než že by do zemědělství směřovaly závratné sumy. Ale i tak představuje 55 miliard eur obrovské lákadlo pro jiné nezemědělské zájmové skupiny, které by chtěly urvat z tohoto koláče něco pro sebe.

V roce 2013 končí v Evropské unii rozpočtová a plánovací sedmiletka. Asi každý ví, že náklady na společnou zemědělskou politiku, tedy zejména dotace směřující na venkov, spotřebují významnou část, přibližně 40 %, společného evropského rozpočtu. Je to sice spíše důsledek toho, že se unie za desetiletí své existence zatím dohodla na jediné společné politice, a to právě na zemědělské, než že by do zemědělství směřovaly závratné sumy. Ale i tak představuje 55 miliard eur obrovské lákadlo pro jiné nezemědělské zájmové skupiny, které by chtěly urvat z tohoto koláče něco pro sebe. Nutnost znovu reformovat společnou zemědělskou politiku (SZP) vyplývá z očekávaného nedostatku prostředků na financování SZP a je také ovlivněna tlakem třetích zemí přes Světovou obchodní organizaci (WTO) na snížení dotací do zemědělství a omezení deformace trhu. Kromě tlaku zvenčí existují v rámci EU navíc rozpory ohledně rozdělení prostředků mezi jednotlivé země. Z těchto důvodů tak v letošním roce oficiálně začíná debata o podobě zemědělské politiky po roce 2013. Součástí této debaty jsou různé konference a semináře, na kterých jsou představovány nové cíle SZP. Konference o SZP po roce 2013 se konala i v maďarském městečku Tata. Tendence, kterou se bude ubírat další směřování SZP, jsou zřejmé bez ohledu na to, zda se zemědělský rozpočet zachová alespoň ve stávajícím rozsahu nebo bude v horším případě krácen. Bude pokračovat již zahájené omezování tržních opatření zaměřených na regulaci cen v podobě intervenčních nákupů a omezování (garantování) výroby pomocí kvót. Příkladem je omezování rozsahu intervenčního nákupu obilovin nebo plánované zrušení mléčných kvót v roce 2015. Rovněž bude klesat význam a objem přímých plateb jako takzvaného prvního pilíře SZP. Na druhé straně poroste relativní význam opatření, které známe z Programu rozvoje venkova (investiční dotace na modernizaci a diverzifikaci, LFA, agroenvironmentální opatření), tento program představuje druhý pilíř SZP. Aktuální je modulace Cílem je snížení neúčelových přímých plateb na plochu a nasměrování financí na účelová opatření, podporu konkurenceschopnosti, inovací, diverzifikaci a šetrnější hospodaření. Pro toto snížení se mohou využít nebo již dokonce využívají například modulace. Celkové odbourání přímých plateb se v krátkodobém horizontu očekávat nedá, přestože by si to mnozí přáli. Existuje spousta alternativních návrhů, jak řešit podporu v zemědělství přes různé cílené programy, které by mohly v dlouhodobějším horizontu stávající model přímých plateb nahradit, ale v podmínkách konzervativní Evropy se nedá příliš očekávat jejich prosazení. Většina zemí již navíc vyjádřila názor, že přímé platby mají být zachovány i po roce 2013. Takový názor zastává například Německo, Polsko a další. Každopádně se jejich systém bude měnit a částka na ně určená se bude snižovat různými nástroji. Pro české zemědělce je z reformních opatření aktuální zejména modulace. Modulace znamená snížení výše přímých plateb na podnik v případě, že překročí určitou výši. Do výše přímých plateb 5000 eur na podnik za rok nebude uplatněno žádné snížení. Roční příjem plateb mezi 5000 a 50 000 eur bude snížen o deset propcent a částky vyšší než 300 000 eur budou sníženy o 14 %. Hlavním argumentem pro tuto modulaci je těžko obhajitelný argument společnosti, že není vhodný současný stav, kdy 85 % přímých plateb přijímá 17 % zemědělských podniků, které o přímé platby žádají. Většina největších příjemců dotací nejsou zemědělci podle představ široké veřejnosti. V EU-15 se modulace uplatňuje již od roku 2005 a v roce 2012 se dostane na cílovou hladinu. V nových členských zemích se poprvé začne používat v roce 2012. Naplno, ve výše zmíněných sazbách, se aplikuje v nových členských státech v roce 2013. Částka, o kterou se tímto způsobem sníží přímé platby, zůstane z 80 % členskému státu, který ji bude moci využít v jiné oblasti, a 20 % se vrátí do evropského rozpočtu k dalšímu přerozdělení. Podle odhadů ÚZEI (Humpál, 2009) by se v roce 2013 mělo u nás díky modulaci vyplatit v rámci SAPSu asi o 2,2 mld. Kč méně. Problémem, a to nejen v České republice, může být způsob, kterým se bude přistupovat k podnikům, které jsou členy nějakého holdingu či skupiny. Podle vyjádření některých úředníků z Bruselu se totiž má aplikovat zásada, kterou můžeme nazvat třeba „jeden majitel – jeden podnik“. To by znamenalo, že všechny podniky, které patří třeba do skupiny XY, by se musely vykázat jako jeden a tedy by na ně dolehla modulace vlastně vždy v maximální 14 % výši. Krácení přímých plateb v ČR by tak daleko přesáhlo avizovaných 2,2 mld. Kč. Na pořadu dne je totiž snaha o zabránění umělému dělení podniků tak, aby nebyly kráceny na dotacích. Podobná situace je i na Slovensku, kde už na toto téma běží intenzivní diskuse. Zemědělcům nezbývá než doufat, že peníze, o které přijdou na přímých platbách kvůli modulaci, se do zemědělství vrátí přes dotace na modernizaci zemědělských podniků nebo přes mladé začínající zemědělce, kde je každoročně obrovský převis poptávky nad nabídkou. Caping je další možný nástroj Další možný nástroj pro snížení výše přímých plateb je takzvaný caping. Tento návrh je založen na principu maximální výše přímých plateb. Diskutovaná je nyní hranice 500 000 eur, která by byla jakýmsi stropem a podnik by nemohl přijmout ročně více přímých plateb. Nicméně je zřejmé, že toto opatření, které se na evropské úrovni pravidelně navrhuje, bude zase opakovaně zamítnuto pro odpor některých států, na které by mělo největší dopad (Česká republika, Slovensko či Německo). Výše přímých plateb mezi zeměmi unie Velkým tématem, které rozděluje Evropu, je srovnání výše přímých plateb mezi jednotlivými zeměmi. Vzhledem k tomu, že tyto platby vychází z potřeb uplynulého období, kdy bylo jejich cílem kompenzace poklesu cen obilovin a dalších produktů, odrážejí tyto platby do značné míry intenzitu zemědělské výroby v jednotlivých regionech. U zemí EU-10 navíc ovlivňuje jejich výši postupné nabíhání a plné výše dosáhnou až v roce 2013 či v roce 2015 u Bulharska a Rumunska. Nejvyšší přímé platby mají země s vysokými výnosy a stavy zvířat (např. Belgie 445 eur/ha) a naopak nejnižší země s extenzivním zemědělstvím (Litva, Lotyšsko pod 100 eur/ha). Většina zemí se nachází kolem evropského průměru 252 eur v rozmezí 200 – 300 eur/ha. Rozumějme tomu tak, že přímé platby jsou pro každý členský stát vypočteny na základě referenčních hodnot výnosů a stavů zvířat. Vezměme průměrný výnos pšenice jako příklad faktoru, který se v tomto výpočtu odráží. Protože ve starých zemích unie (EU-15) byly vypláceny přímé platby za vyprodukovanou tunu pšenice, byl vyvinut obrovský tlak na její výnosy. Z těchto referenčních výnosů pak byla vypočtena sazba přímých plateb pro jednotlivé státy. A tak zatímco v České republice probíhala v devadesátých letech restrukturalizace, z finančních důvodů byly sníženy vstupy do hnojiv a přípravků pro ošetřování rostlin a referenční výnosy nedosahovaly ideálních hodnot, vypočtená platba přímých plateb (u nás zejména SAPS) není srovnatelná například se zeměmi Beneluxu či Francie. Proto třeba souhrnná výše přímých plateb se v Nizozemsku pohybuje na úrovni 12 000 Kč, zatímco v Čechách je cílová částka na úrovni 6500 Kč. Obě tyto částky jsou označeny jako 100 % přímých plateb v jednotlivých zemích. Na základě přístupové smlouvy však na „našich“ plných 100 % z rozpočtu EU máme nárok až v roce 2013, v těchto letech se k této cílové částce po pětiprocentních krocích blížíme. Sto procent v ČR však kvůli tomuto mechanismu není stejná částka jako 100 % v jiných regionech EU. Byla by jednotná sazba výhodná? Takové rozdělení se samozřejmě mnohým nelíbí. Tedy hlavně těm, u nichž jsou platby nižší. A tak se volá po jednotné sazbě pro celou Evrospkou unii, takzvané flat rate. Zastáncem tohoto nového způsobu rozdělení je například Polsko. Obdobně zní i hlas český. Otázkou je, zda je toto volání vůbec pro české zemědělství přínosné. V roce 2013 totiž dosáhne výše přímých plateb v ČR 255 eur/ha. To znamená, že budeme dokonce lehce nad průměrem EU (některé regiony jsou na tom ještě hůře, například Polsko 190 eur/ha, Rakousko 232 eur/ha, Slovensko 200 eur/ha, ale například Německo 345 eur/ha). Naši zemědělci ve výši přímých plateb překonají i napříkald Velkou Británií (238 eur/ha) a lehce zaostanou za agrárním gigantem Francií (288 eur/ha) či Dánskem (289 eur/ha). Z tohoto pohledu se může pro nás jevit srovnání plateb mezi zeměmi pozitivně, když významní exportéři na český trh z Německa či Nizozemska na dotacích podstatně ztratí a dá se předpokládat, že tak bude i krátkodobě negativně ovlivněna jejich konkurenceschopnost. Vane nebezpečí pro ČR z východu? Nebezpečí pro české zemědělství spočívá spíše v tom, že v případě vyrovnání plateb v celé Evropě si výrazně polepší naši východní konkurenti. A to jak sousední Polsko, které je významným importérem do ČR, tak zejména dřímající zemědělští obři z Rumunska a Bulharska. Tyto země najedou na plnou výši přímých plateb až v roce 2015 a jejich výše bude i tak výrazně zaostávat za naší úrovní (Bulharsko 157 eur/ha a Rumunsko 126 eur/ha). Všeobecně se ví, že zemědělství v těchto zemích má obrovský potenciál, který zatím leží nevyužitý. Kromě obvyklého koloritu problémů východních zemí (byrokracie, korupce) brzdí rozvoj zemědělství v obou zemích zejména nedostatek kapitálu. S výjimkou četných zahraničních investorů jsou tamní zemědělci, kteří stále využívají většinu půdy, výrazně podkapitalizováni a nějaký rozvoj výroby pro ně zůstává spíše snem. V případě razantního zvýšení přímých plateb lze očekávat v horizontu několika málo let v obou zemích masivní investice do zemědělství a rozvoje výroby. České zemědělce by kromě záplavy produktů ze západu zasáhla i další vlna laciné produkce z východu. Propad dotací se nebude líbit Zemím, které dnes dostávají nadprůměrné částky, se nezamlouvá výrazný propad dotací při jedné sazbě. Proto se budou snažit, aby její výše byla do určité míry závislá na cenové úrovni v dané zemi. To znamená, že by na výši dotací a přidělené národní obálky měla vliv například cena práce, parita kupní síly, cena půdy a výše nájemného či zastoupení trvalých kultur a intenzita chovu zvířat. V případě jejich započtení by mohla být výše sazby pro ČR i nižší. Pracovní síla je u nás ještě stále poměrně levná. Cena půdy i výše nájemného u nás, které se vesměs pohybuje od 500 do 2000 Kč/ha, se nedá srovnávat s výší v Nizozemsku či Německu, kde se běžně platí 500 eur/ha. Rovněž intenzita chovu zvířat je u nás podprůměrná. Kromě rozdělení mezi zeměmi bude široce diskutována i podpora citlivých oblastí (např. chovu skotu) pomocí přímých plateb. Pro české zemědělce bude rok 2013 znamenat konec každoročního růstu přímých plateb (SAPS a top-up) a zřejmě naopak dojde k jejich snížení. Relativně větší význam by měla nabýt opatření Programu rozvoje venkova. Celkově by měla být SZP jednodušší, transparentnější jak pro zemědělce, tak pro širokou veřejnost. Ing. Martin Müller, PhD.