Myslivecký hospodář: Letos budeme posilovat stavy zajíců i bažantů

     

Velký Borek /ROZHOVOR/ - Myslivci z různých koutů republiky sčítají zvěř ve svých revírech každý rok. A všichni vždy ve stejný den. Sčítání zvěře 
v revíru Honebního společenstva Velký Borek na Mělnicku šéfoval tamní hospodář Robert Paprčka.

Podle něj zvěř v jednu chvíli sčítají myslivci po celé republice, aby se vyhnuli jejímu přebíhání do jiných honiteb, a tím i velkým nepřesnostem při každoročním sčítání. Letos do boreckého revíru vyrazilo dvanáct myslivců.

Jakým způsobem se vlastně zvěř sčítá?

Uděláme rojnici, abychom honitbu co nejvíce pokryli a pokud možno ji z větší části projdeme. Ještě předtím ale určíme zásady sčítání.

A jaké máte zásady ve vaší organizaci?

U nás každý myslivec počítá tu zvěř, která proběhne kolem něho po pravé straně. Každý má u sebe papírek, na který doplní počty. A nakonec se sejdeme a uděláme konečný součet.

Celý revír ale nikdy neprojdete, jak tedy zjistíte, kolik je zvěře celkem?

Ano, spoustu míst, jako jsou například zahrady a části lesů, jsme neprošli. Existují ovšem koeficienty, jimiž přibližný stav zvěře spočítáme.

A co následuje potom?

Pak výsledky předáme na kraj. Z nich se určuje, kolik zvěře má zůstat nastálo a kolik kusů je nutné odlovit.

Jak je to tedy u vás se zvěří, je jí dost?

Mohlo by být i víc. Zajíců je u nás podle propočtů ke čtyřem stům, což je každý rok podobné. Letos se chystáme jejich počty navýšit, takže dokoupíme asi dvacet ramlic, abychom sem dostali novou krev. V letošním roce je ani nebudeme střílet, necháme je v klidu. Co se týče bažantů, tak těch je tady kolem sta kusů, ale i ty letos posílíme, vypustíme do volné přírody deset hnízd, v nichž je vždy deset slepic a jeden kohout.

A srnčí?

Té jsme na poli viděli asi sto třicet kusů a koeficienty počet ještě o zhruba padesát procent zvednou. A dančí je u nás zastoupeno kmenovým stavem kolem třiceti kusů, jsou ale chvíle, kdy jich na poli vidíme třeba sto. Stahují se k nám, protože hodně přikrmujeme.

Co se týče dokupování zvěře, nebojíte se nějaké nákazy, třeba tularemie u zajíců?

K žádné nákaze by dojít nemělo, protože jde o oficiální chovy s veterinárním osvědčením.

Jak je to u vás se škodnou?

Té je dost, jako všude. Nejhorší jsou divoká prasata a lišky. Prase má výborný čich, takže dokáže najít například mladé srnčí, vajíčka nebo malé bažanty, které zlikvidují. Škodná se proto musí tlumit.

Robert Paprčka: Je mu 56 let, bydlí v Mělníku, vystudoval vysokou školu lesnickou, podniká v oboru zakládání okrasných zahrad a zavlažovacích systémů, je hospodářem Honebního společenstva Velký Borek, mezi jeho záliby patří myslivost a sport, věnuje se lyžování, snowboardingu, rád si zahraje volejbal, fotbal i hokej.

„A safra, to je sněhu," řekl jsem si, když jsem se v sobotu ráno podíval z okna ven. Přes noc zase pár centimetrů připadlo. To mě ale neodradilo od toho, abych skočil do auta a vyrazil do Velkého Borku, kde se členové tamního honebního společenstva chystali sčítat zvěř. 
A to jsem si přece nemohl nechat ujít, pořád mi totiž vrtalo hlavou, jak že ty volně pobíhající srnky, zajíce nebo třeba bažanty chtějí vlastně sčítat.

Hupsnul jsem do starých důstojnických kanad ze sedmdesátých let a hodil na sebe teplou zimní bundu, kterou jsem chtěl zrovna nedávno vyhodit. A vyrazil jsem směrem Borek.

Sčítání se měly zúčastnit borecké děti, ty si ale nejspíš 
v tu dobu užívaly jarní prázdniny na horách. Takže na místě setkání, před základní školou, stála jen Terezka Vavřinová s maminkou a asi šest myslivců. A stejný počet jich už vyčkával v terénu na pokyn vyrazit do polí.

Nasedli jsme do auta a vyjeli na planýrku nedaleko mělnických Blat. „Tady máte papírek a propisku, zapište všechno, co proběhne po vaší pravé ruce," instruoval nás hospodář Honebního společenstva Velký Borek Robert Paprčka, který dal zároveň písknutím pokyn k vykročení do polí, s cílem u Mělnické Vrutice.

Šli jsme v rojnici a z nebe se na nás neustále sypaly velké sněhové vločky, mezi každým z nás byl vždycky zhruba stometrový odstup. A měli jsme samozřejmě oči na stopkách.

Po asi kilometru cesty 
v chumelenici už jsem se ale začínal bát, že na konci odevzdám lístek bez jediné čárky. Najednou kolem mě proběhli dva zajíci a opodál z keře vyskočil bažant. Nedaleko posedu, který stál uprostřed obrovského lánu, po chvíli Robert Paprčka ukazuje před sebe na další dva zajíce. Ti ale nikam neutíkali. Stáli na zadních bězích a těmi předními jakoby jeden druhého fackovali. Možná se nemohli rozhodnout, jakým směrem před námi zmizet…

Ta hlavní podívaná nás ale čekala necelý kilometr před vrutickým kravínem, kde byl náš cíl. Možná čtvrt hodiny před námi stále ustupovalo srnčí stádo, no, bylo jich tam asi třicet. V jednu chvíli se ale početná skupinka srnek 
a krásných srnců s perleťovými parůžky zastavila. A rozhodla se proběhnout mezi námi směrem k Borku. Na nic jsem nečekal a vytáhl z brašny foťák, z obou stran totiž obíhali Roberta Paprčku, kterého jsem měl po levé ruce. Nikdy prý nic podobného nezažil.

Když jsme po těch asi čtyřech kilometrech dorazili ke kravínu, byl jsem rád, že mě ten sníh za okny ráno neodradil. Navíc mě pak myslivci přinutili jít s nimi na výborné grilované selátko…

Autor: Jiří Říha - Mělnický deník, zdroj: iregiony.cz