Na správnou zabijačku se musí nakoupit spousta „náhradních dílů“

     
Na správnou zabijačku se musí nakoupit spousta „náhradních dílů“

Tradiční zabijačka, která bývala v zimním období nedílnou součástí života na českém i moravském venkově, už takřka vymizela. V Borech na Žďársku tuto tradici drží už deset let nad vodou místní sportovci.

„Vepřové hody pořádáme pravidelně. Během dopoledne naporcujeme prase, uvaříme maso a uděláme zabijačkové speciality. Odpoledne se sejdou lidé z dědiny a bude veselo,“ popsal průběh dne Ladislav Kotačka, předseda TJ Družstevník Bory. „Večer si pak lidé posedí u písniček s kytarou a harmonikou. Harmonikáře si půjčujeme z Kněževsi, kytarista je náš. Vesměs hrají lidovky, lidé zpívají a bývá to opravdu pěkné,“ doplnil jej další z organizátorů Petr Dostál.

Hlavní slovo při vepřových hodech má samozřejmě řeznický mistr. „Prase se poráží jinde, na místo se přivezou už půlky, které se rozdělají, něco se uvaří, vyrobí se jelita, jitrnice a tlačenka. A nachystáme i maso na uzení. Recepty používáme klasické, děláme to pořád stejně a zatím se to pokaždé povedlo,“ usmál se mistr řezník Miroslav Dostál mladší.

Dohled nad „omladinou“ provádí pravidelně ti starší a zkušenější. V Borech je to Miroslav Dostál starší, který sice není vyučený řezník, ale coby samouk se v letech minulých osvědčil natolik, že byly jeho služby žádané široko daleko. „Nejvíce zabijaček bývalo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. To jsem vůbec nestíhal. O víkendu bývaly denně dvě zabijačky, jedna dopoledne a druhá odpoledne. A ve všední den, když jsem přišel z práce, tak jsem pak taky chodil ještě zabíjet,“ potvrdil Miroslav Dostál starší.

Vesnické zabijačky mívaly své neopakovatelné kouzlo. Sjela se celá rodina z blízka i z daleka. „Každý měl svůj vlastní rituál. Prase se zabilo, což se oslavilo štamprlí. Nebo se nalil grog. Pak se opařilo, rodina se vyfotila, bylo to takové sváteční. Nespěchalo se. Všichni měli co dělat, ženské se staraly o občerstvení, chlapi měli na starosti hrubší práci,“ popsal mistr řezník. „Kolikrát mě zaskočili, stalo se třeba, že jsem přišel zabíjet a nikoho jsem nemohl najít. Oni totiž byli tak rádi, že se rodina sešla, že to den před zabijačkou pořádně oslavili. A ráno pak nikdo nebyl schopný vstát,“ přidal jednu ze zabijačkových historek Miroslav Dostál starší.

Co rodina, to jiné přání. Například při výrobě jelit se často ani sousedé neshodnou. „Někdo chce kroupové, jiný houskové. Další si poručí obojí. Někde se zase namáčely do polívky rohlíky, které se pak přidávaly do jitrnic. O to méně se tam pak dávalo krupice,“ prozradil zkušený řezník.

Zabijačkových receptů zná bezpočet. „Vynikající je třeba pečený ovar na česneku. Syrový ovar se nakrájí na plátky, počesnekuje, okmínuje, posolí a upeče. Ale nesmí se péct moc dlouho, to by pak byl tvrdý. To je taková první zabijačková mňamka. Někdo zase dělá mozeček smažený na cibulce,“ připomenul Miroslav Dostál starší.

„Nebo když je na zabijačce moc lidí, tak se dělá smažená krev. Celá rodina by se z mozečku nenajedla, tak se osmaží cibulka, zasype se sladkou paprikou, přidá se k tomu krev, osolí se to a nechá srazit. A to se pak namaže na chleba,“ přispěchal s dalším zabijačkovým receptem další z pomocníků Jan Zikmund.

Vepřové hody v Borech se od tradičních rodinných zabijaček přece jen poněkud liší. Přestože i tady má každý své místo a svou práci, u prkýnek, hrnců a kotlů se činí zejména muži. Žen je tu přesně tolik, jako onoho pověstného šafránu. „Osm let to dělali jenom samí chlapi. Každý má své místo, někdo škvaří sádlo, jiný dělá guláš, další něco jiného. Teď nám už po dva roky pomáhá i jedna žena,“ podotkl člen organizátorského týmu Petr Viliš.

„Já jsem tu jediná pouze dopoledne. Odpoledne přijdou další kolegyně,“ objasnila jediná „růže mezi trním“ Jindřiška Kavalcová.

Výsledek dopoledního snažení je znám teprve v odpoledních hodinách, kdy k fotbalovému stadionu přicházejí zájemci o zabijačkové dobroty. „Ti, co pracují, mají vepřové pochoutky zdarma. I když ne tak docela, protože hned na začátku se skládáme, každý dá stovku. A kdo pak přijde z dědiny, může si je koupit. Zájem je obrovský, nikdy nic nezbude,“ vysvětlil hospodář TJ Družstevník Bory Vladimír Hlaváč.

Aby uspokojili co nejvíce příchozích, musí organizátoři vepřových hodů k praseti přikoupit ještě spoustu „náhradních dílů“. Tak členové tělovýchovné jednoty nazývají ty části prasete, které je potřeba doplnit na to, aby mohli udělat co nejvíce jitrnic, jelit a dalších pochutin. „Zabijeme jedno prase, ale těch náhradních dílů musíme pořídit daleko více. Vnitřnosti, střeva, střevní sádlo, jazyky, játra, srdce a další. Když chcete udělat hodně pořádné tlačenky, tak to bez náhradních dílů nejde,“ konstatoval Jan Zikmund.

Při výrobě zabijačkových pochoutek musí samozřejmě všichni hlavní aktéři pravidelně doplňovat energii. K tomu je nejvhodnější něco ostřejšího. „Ohnivá voda“ se ale v Borech nepije z obyčejných štamprlí. Vzhledem k tomu, že akci pořádají sportovci, pije se jak jinak než z vyhraných pohárů. „Trochu jsme podcenili přípravu. Po podzimním úklidu v kabinách jsme nenašli skleničky a tak museli jsme sáhnout do rezerv,“ uvedl věc na pravou míru další člen TJ Družstevník Bory Josef Netolický.

Autorka: Helena Zelená Křížová, zdroj: zdarsky.denik.cz