Zemědělství ve Slovinsku
Přes tyto prvotní společné body je struktura zemědělství ve Slovinsku jiná. Titova administrativa pojala socialismus poněkud odlišněji, než-li tomu bylo v ostatních, dnes již postkomunistických zemích. Byť Jugoslávie tvořila tzv. východní socialistický blok, malé podnikání, včetně toho zemědělského, bylo zachováno a i svoboda cestování a obchodu měla diametrálně odlišné parametry než-li u nás. Důvtipný návštěvník pochopí, že paradoxně liberální socialismus dopomohl Slovincům k dnešní prosperitě a jednoznačně první pozici u nových členských zemí EU, což dokladuje výše HDP na obyvatele na úrovni 84% průměru EU. Nepochybně k tomu přispěly i historické předpoklady, jelikož lidová republika Slovinsko byla ekonomickým tahounem hospodářství bývalé Jugoslávie od počátku jejího ustanovení, až do jejího pádu a slovinského osamostatnění se v roce 1991. Historie přináší současné paradoxy: za komunismu bylo administrativou dovoleno soukromě hospodařit každému zemědělci, nicméně horní limit pro velikost farmy činil 10 ha zemědělské půdy. Půda nad tuto hranici byla převáděna do státních kolchozů, které ale po rozpadu Jugoslávie neměly dlouhého trvání a zanikly, přičemž původní vlastníci se přihlásili o svou půdu a začali na ní znovu hospodařit. V této zemi tak nebyla přerušena kontinuita a tradice rodinného zemědělského podnikání na venkově a zároveň po liberalizaci trhu na počátku 90. let dnes již minulého století měla celá řada farem stabilní startovací pozici pro masivnější rozvoj podnikání. Ten však paradoxně inhibuje právě existence již zaniklého zákona o maximálně desetihektarových hospodářství, jelikož tradice hospodaření je zde velmi silná a tendenci opustit zemědělské podnikání a předat farmu svému rozlohou většímu konkurentovi má málokdo. Ve Slovinsku je 104 000 zemědělců – příjemců dotací ( v ČR cca 24 000 ) a průměrná farma má rozlohu 6,7 ha. Je nabíledni, že jako hlavní zdroj obživy slouží farmářům spíše větší farmy s rozlohou několika desítek hektarů a ostatní hledají své místo na trhu přes agroturistiku, zpracování vlastní produkce, či případně přes další nezemědělské činnosti či druhé zaměstnání mimo farmu. Nechuť opustit hospodaření v zemědělství a zároveň vysoké ceny půdy – půda typu horší Vysočina u nás, se běžně ve Slovinsku obchoduje za cenu převyšující v přepočtu 500 000 Kč, tedy pokud je vůbec prodávána, což se děje velmi sporadicky – do jisté míry konzervují stávající stav farem. To motivuje spolu se státní zemědělskou politikou farmáře poměrně intenzifikovat svoji výrobu. Tak například limit VDJ na hektar je ve Slovinsku 2,5 a těžko byste hledali farmáře, který má zatížení VDJ pod 2,4… Přispívají k tomu i například porážkové prémie na jatečný skot ve výši 150Eur na kus, tím pádem má každý farmář motivaci poměrně rychle vykrmit co nejvíce kusů. S ohledem na velikost farem zde dochází k silné specializaci – na farmu, kde praktikují uzavřený obrat stáda narazíte, ale dá vám to dost hledání. Většinou se farmy specializují na mléko ( maximálně s odchovem jalovic ), nebo na žírný skot, případně na jiné kategorie hospodářských zvířat. I přes to všechno se povětšinou jedná o vcelku prosperující farmy nikterak zaostávající za evropským průměrem. Celých 40% mléka se obchoduje do blízké Itálie, jejíž zpracovatelské provozy zaručují lepší cenu a tím pádem zvedají i cenu slovinskou – v současné době někde na úrovni 9,50 Kč/l. Na údivné pohledy českých farmářů s cenou o 2,50 Kč menší reagují slovinští kolegové pravdivým argumentem, že Německo či Rakousko pro nás také není zas tak vzdálené abychom nemohli část produkce nasměrovat tam. Ceny jatečných býků kopírují průměr ČR – do jisté míry rentabilitu výkrmu skotu zlepšuje ona zmíněná stopadesátieurová porážková prémie, nicméně slovinští kolegové jsou zase ochuzeni o TOP-UP národní platby na přežvýkavce, což – pravda v závislosti na délce výkrmu – případný rozdíl do jisté míry stírá. Většina farem s chovem skotu a menší výměrou praktikuje osevní systém ½ trvalých travních porostů a ½ výměry kukuřice na siláž s cyklickým rozoráváním travních porostů, což bohužel náš systém agro-envi plateb neumožňuje ani v náznaku. Platby 500 eur na ornou půdu převyšují český systém, avšak s osevním plánem kukuřice-tráva-kukuřice-tráva s platbou 200 eur na TTP průměruje celkový příjem farmy na českou úroveň: navíc je třeba zohlednit strukturu přírodních podmínek a podíl zatravnění a LFA oblastí. Celkově je třeba hodnotit zemědělství ve Slovinsku z ohledem na velmi rozdílné půdně-klimatické podmínky ( ještě je třeba připomenout srážky převyšující 900mm ročně, což umožňuje minimálně 3 seče na trvalých porostech ) a jinou tradici hospodaření. V globálním pohledu však český návštěvník nezjistí ani náznaky zaostalosti či jinakosti oproti domácím podmínkám. Jaroslav Trávníček