Hospodaření v krajině

     
Stává se to již takovým morbidním koloritem, že v českých kotlinách každoročně zaútočí povodně. Známe ty velké z let 1997 a 2002, ale lidé postižení velkou vodou mají jistě v živé paměti i ty relativně malé, lépe řečeno lokální. A ty jsou téměř každoročně. Je to téměř vždy stejný obrázek – televizní zpravodajství se předhání ve zprávách, kolik obětí si voda vyžádala, jaké jsou škody a navrch přidají tragický příběh postižených rodin. Zní to sice necitlivě, ale z určitého úhlu pohledu to tak je. Při letošních povodních, které zasáhly severní Moravu a jižní Čechy, se ale veřejnost začala nově zajímat, čím to je, kde se takové množství vody bere. A tak zatímco v minulých letech se vina svalovala na absenci megalomanských vodních zádržných nádrží, které však ve svém důsledku zadrží tolik vody, co polévková lžíce při vypouštění po okraj naplněné vany, důvod se tentokráte našel – je to nevhodné hospodaření s krajinou a nevhodné hospodaření v krajině. Byť se zmínění důvody liší pouze předlo

Neumíme hospodařit s krajinou – velké vody přicházely jistě i v minulosti, nicméně v důsledku změn na českém venkově zejména v 50 -tých letech, kolektivizací a scelováním lánů, došlo na mnoha místech k vytvoření téměř měsíční krajiny, desítky a mnohdy stovky hektarů monolitického pozemku, desítky a stovky hektarů monokultur. Je i z laického pohledu zcela jasné, že stohektarový lán kukuřice, jdoucí přes tři katastry má minimální absorpční kapacitu v případě přívalových srážek. Jistou nadějí byly, byť pomalu, nicméně přesto probíhající pozemkové úpravy, které by dle mého názoru neměly mít primární funkci ve zpřístupnění pozemků, byť je to funkce nepomíjitelná, nicméně až sekundární, ale tím hlavním důvodem by mělo být takové uspořádání krajiny v daném katastru, aby krajina, v návaznosti na okolní katastry, správně plnila zádržnou funkci v případě nadměrných srážek. Pochopitelně nejedná se pouze o hospodaření s vodou, provedené pozemkové úpravy by měly postihovat i erozi, měly by sloužit k ochraně a vytvoření životního prostředí pro zvěř atd. Nicméně v daném okamžiku se jeví jako nejdůležitější funkce hospodaření s vodou. Nechci být jízlivý, nicméně v době, kdy se v Jeseníkách začínala spojovat kapka s kapkou, aby pak s dalšími spláchly níže položené oblasti, resort ministerstva zemědělství přealokoval značnou část finančních prostředků určených právě pro pozemkové úpravy. Daný přesun se udál, jako dnes celá řada opatření, ve jménu krize, momentálně té mléčné ( je třeba si uvědomit, že krize zemědělství provází již dobrých 5 OOO let, tedy od jeho vzniku ). Nicméně je třeba si bez zaujetí otevřeně přiznat, že propad cen mléka, jenž může způsobit pokles stavů mléčného skotu a tím i ztrátu práce pro lidi starající se o tento dobytek ( jenom udávám, že k ničemu takovému ve výraznějším měřítku doposud nedošlo, byť při současném trendu vývoje cen mléka tímto směrem situace spěje) v žádném případě nebude tak náročný, ať již prostým finančním vyjádřením, nebo i sociálním, jak bude náročné dát do pořádku následky povodní. Neumíme hospodařit v krajině – systém nově zaváděných GAEC, který byl shodou okolností aktuálně diskutován ve stejnou dobu, kdy proběhly, nebo se odstraňovaly následky povodní, by měl přimět zemědělce k tomu, aby při hospodaření v krajině používali selský rozum a nedocházelo k tzn. podnikání v krajině, jak jsme toho často svědky. Jelikož právě nevhodně provedenými agrotechnickými zásahy, pěstováním širokořádkových kultur na svažitých pozemcích, chcete-li pozemcích erozně ohrožených, a další nevhodné chování samotných zemědělců v krajině přispívá k situaci, kdy krajina není schopna absorbovat větší množství vody. Je třeba uvést, že samotným zemědělcům se toto hodnocení velmi nelibě poslouchá – zemědělec byl vždy označován na zahradníka země, za osobu, která se o krajinu stará a nyní část laické veřejnosti, od hydrologů až po majitele objektů, kteří mají v domě naplavenou zeminu z blízkého kukuřičného pole, označuje zemědělce za původce přírodních katastrof. Původci jistě nejsou, nicméně svým chováním velmi ovlivňují následky výkyvů počasí. Zemědělci berou dotace. Dotace jsou z veřejných prostředků. Veřejné prostředky vznikají většinou z daní. A daně platíme my všichni – také většinou. Je tedy nasnadě, že pokud budou chtít zemědělci nadále pobírat podpory na své podnikání, budou se muset podřídit jakési celospolečenské objednávce, kterou jsou aktuálně v této chvíli taková opatření v hospodaření, aby se co nejvíce zabránilo vzniku velkých vod, případně se snížil objem vody nekontrolovatelně se valící krajinou. V opačném případě společnost přestane být shovívavá k požadavkům zemědělců na finanční podpory a bude stále méně raději uvolňovat tyto prostředky ve prospěch zemědělců. V tomto kontextu mi přijde minimálně velmi nešetrné vystoupení zástupce Agrární komory ČR v pořadu Události komentáře dne 7.7.2009 na ČT2. Respektuji názory jednotlivců i profesních zemědělských organizací , nicméně hovořit o svízelném stavu na trhu s mlékem v situaci, kdy se veřejnost ptá, jakým způsobem jsou ze strany zemědělců naplňována protipovodňová opatření, je šlápnutím vedle. Je třeba si uvědomit, že v kontextu každoročního postižení země záplavami je stav mléčného sektoru pro laickou veřejnost nezajímavý. Agrosektor by měl v tomto případě nastavit vlídnou tvář a zavázat se k šetrnějšímu hospodaření v krajině tak, aby když bude v budoucnu potřebovat podporu, mu tato byla společností poskytnuta. Toto vytváří obraz zemědělství a zemědělců jako lidí, kteří neustále požadují další a další finanční prostředky, nicméně když dojde k plnění společenských funkcí oboru, není možno se na něj spolehnout. A to, doufám, nikdo z nás nechce.

Tomáš Marný